Matka ji nutila ebrat i krst, Romov ji prodvali. Dnes m prci sn i rodinu – iDNES.cz

Když si Lucie Černická vzpomene na své dětství, vybaví se jí především to, jak se sestrou stály před hernou a čekaly, až jejich matka vyjde ven.

Občas jim dala dvacet korun na zmrzlinu. Když byla matka bez peněz, poslala je místo školy žebrat s kasičkou před obchod. „Vzkázala nám jen, ať se nevracíme, dokud nebudeme mít dostatek peněz. Někdy s námi taky chodívala krást do obchodu,“ popisuje. V pubertě začala od matky utíkat a zázemí si našla u kamarádek.

Sociální pracovnice ji plánovala poslat k otci, kterého do té doby viděla jen dvakrát. Poznala ho až ve třinácti letech, on ani jeho syn se k ní však nehlásili.

„Matka mi řekla, že mě nesnáší, s cestovní taškou mě nechala na sociálce a řekla, že si přeje, abych šla do výchovného ústavu,“ vypráví Černická.

Hodně ji s ním strašila, dokonce jí často pouštěla i film Requiem pro panenku, který vypráví příběh dívky v ústavu, ve kterém zaměstnanci trestají děti přikurtováním na lehátko, studenými sprchami či velkým množstvím tišících léků. Nic z toho se však nevyplnilo.

Výchovný ústav

Je zařízení pro děti od 15 do 18 let. Je určené pro ty, kterým byla kvůli problému v chování nařízena ochranná či ústavní výchova. Mezi důvody nařízení patří užívání návykových látek, nerespektování výchovné autority rodičů, kriminalita či záškoláctví. Mezi nejčastější důvody však patří problémy v rodině a traumata z dětství, které mnohdy poruchu chování spustí.

Při vzpomínce na ústav se jí koutky úst zvednou do širokého úsměvu. „Patřila jsem mezi průserářky, furt jsem utíkala. Všichni vychovatelé se nám snažili pomoct, měli jsme to tam jako takovou rodinu,“ popisuje.

Pravidelně společně všichni diskutovali, když si chtěli promluvit s vychovateli či ředitelkou o samotě, dveře měli vždy otevřené. 

„Všechno bylo o společné komunikaci, což bylo moc dobře. Říkali nám, ať jsme upřímní k ostatním, ale především sami k sobě,“ přikyvuje.

Do běžného života je ústav připravoval už od úplného začátku. Učili se šít na stroji, měli manuální činnosti, trénovali sestavování rozpočtu i vaření. Sama však přiznává, že když se člověk sveze po odchodu z ústavu s partou lidí, není cesta ven vůbec lehká.

V osmnácti letech se skamarádila s dívkou, která ji vlekla přes celou republiku až do Plzně do jedné romské rodiny. Po nějaké době zjistila, jak to tam doopravdy funguje. Nutili ji k prostituci a prodávali ji. Ze začátku to podle jejích slov bylo hodně těžké, několik dní jen probrečela. 

S jedním Romem nakonec otěhotněla. Jeho rodina ji vydírala, tvrdila, že teď od nich už utéct nemůže. „Říkali mi, že mě udaj, pokud odejdu,” popisuje.

Postupem času si zvykla, prostituci začala brát jako práci. Narodila se jí holčička, kterou tenkrát dala do pěstounské péče. „V osmnácti jsem to opravdu nezvládala, sociální pracovnice mi poradila, ať ji dám do kojeňáku. Já jsem jim podepsala papíry, člověk byl mladej, neměl nikde oporu. Dnes toho lituju,“ říká s povzdechnutím.

Otec jejího dítěte ji mlátil a vydíral

V tu dobu ji otec holčičky také začal mlátit. Vlastní rodina s ní nekomunikovala. Otěhotněla podruhé a fyzické násilí se stupňovalo a stupňovalo.

V devatenácti letech se jí podařilo kontaktovat strýce. Ten ji seznámil s kamarádem, který si ji vzal k sobě. Když se s jeho pomocí konečně dostala z kolotoče prostituce ven, nemohla dlouho kvůli svým vzpomínkám spát. „Ale řekla jsem si, že mě to posílilo, vím, o čem tahle práce je. Člověk by z toho zešílel, kdyby to bral jinak,” vysvětluje.

S mužem si začali velmi rozumět. Když měla úzkosti kvůli své minulosti, rád ji vyslechl. Jelikož ji měl rád, osvojil si po nějaké době malého chlapce, který se jí narodil. 

Romská rodina se jí snažila často kontaktovat. Musela si změnit telefonní čísla. Jednu dobu pracovala jako realitní makléřka, když ale zjistili její kontaktní informace, rozhodla se s podnikáním skončit. Nyní už o nich pár let neslyšela.

Po letech se jí ozvala matka

S matkou od dětství nemluvila. Až v dospělosti se jí znovu ozvala. Oznámila, že se zadlužila na nájmech, že nemá na elektřinu ani co jíst. Dcera se jí postarala o první měsíce nájmu, nechala ji v novém bytě i všechny spotřebiče.

Matce se však v novém bytě nelíbilo. Po třech měsících Černickou obvinila z toho, že je “ošklivá dcera“. Všechny peníze prohrála. „Vzali jsme ji s manželem k sobě. Několikrát nás okradla, ale my to furt tolerovali. Někdy nám alespoň pohlídala děti, ale samozřejmě za peníze. Dávala jsem jí pomalu víc, než mně samotné zbylo z výplaty. Až nedávno nám došla trpělivost a vztahy s ní jsme přerušili,“ vypráví.

Lucie Černická se svými syny a manželem

Doma s manželem vychovává tři děti. Pracuje v neziskové organizaci, kde pomáhá romským dětem i sociálně slabým rodinám, jezdí s nimi na výlety, vyslechne si je a pomůže jim. Ze své minulosti by zpět nic nevzala. Díky ní je tam, kde je dnes, a má stále sílu bojovat dál. 

Nedávno absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách. „Po odchodu z ústavů mi nikdo nepomohl, proto budu teď pomáhat já,“ říká s úsměvem Černická. Dnes by na ní už nikdo nepoznal, čím vším si v životě prošla.

Svou první dceru se snažila přes sociální pracovnici zkontaktovat. Kvůli podepsaným papírům však nic nezmohla. Ví však, že studuje na konzervatoři a má skvělé pěstounské rodiče.

Často se kvůli své minulosti setkává s předsudky, lidé to neřeknou nahlas, avšak vycítí to z jejich chování. Ale ne vždy. „V práci paní ředitelku nezajímá, že mám pouze základní školu. Naopak vidí, že umím pracovat, dodržet slovo i pomoci,“ dodává.

We wish to say thanks to the writer of this post for this outstanding web content

Matka ji nutila ebrat i krst, Romov ji prodvali. Dnes m prci sn i rodinu – iDNES.cz

Debatepost