Vydrela pt dn, pak ped bombami z Charkova uprchla do ech – iDNES.cz

Víte, jak zabránit tomu, aby vám při bombardování tlaková vlna nevysklila okna? Paní Jelena Persan, účetní z Charkova, to ještě před pár týdny také nevěděla. Musela si to přečíst na internetu poté, co její město začala obléhat ruská armáda.

„Musíte je nechat pootevřená,“ vysvětluje drobná žena a ukazuje přitom v mobilu fotografie rozbitých oken. Měla štěstí. Některým dopadly rakety na balkon nebo vletěly do bytu.

S paní Jelenou a překladatelkou Viktorií Kostinovou sedíme ve skromně zařízeném pokoji v Jedličkově ústavu v Liberci. Dočasný domov zde našla společně se svou patnáctiletou neteří Káťou, která má poruchu autistického spektra.

Charkov obě opustily po pěti dnech bombardování. Nebylo to lehké rozhodování. Musela tam nechat nejen bratra, ale především osmdesátiletou, nepohyblivou maminku. „Každé ráno se jim bojím napsat,“ svěřuje se paní Jelena.

„Začalo to 24. února. Ráno mě telefonem probudil bratr a řekl, že je začali bombardovat. Bydlel ve čtvrti blíž ruským hranicím. Řekl mi, ať se připravíme. Ale jak? Jak jsme se měly připravit,“ ptá se sama sebe. Vzala tedy doklady a šla nakoupit.

„V obchodě už ani nebyly prodavačky,“ krčí rameny. Rakety pak začaly dopadat i na další čtvrti města. „Nejprve jsme slyšely hrozný pískot, tak jsme se šly schovat do koupelny. Vlastně ten zvuk byl na tom nejhorší,“ popisuje a pokračuje.

„Zpočátku na město dopadaly rakety Grad. Když jsme si na ně zvykly, začaly nálety stíhaček a ty byly mnohem horší. Nedalo se totiž poznat, kde budou bombardovat. Nedalo se před nimi schovat, těch jsem se bála nejvíc,“ vypráví s tím, že stíhačky útočily na město třikrát až čtyřikrát za den.

Metro bylo plné lidí

Jít se schovat do krytu nemohla kvůli mamince. „Nemohla jsem ji tam nechat. Kromě toho metro bylo už úplně plné, nedalo se sejít dolů,“ popisuje paní Jelena. Nakonec se tedy s bratrem domluvila, že se s neteří pokusí dostat na západní Ukrajinu, kde měl být ještě klid.

Nasednout na vlak se jim podařilo díky dobrovolníkům. „Dostaly jsme se do skupiny s postiženými a nemocnými dětmi. Zřejmě s námi jely děti z evakuované nemocnice, měly polámané ruce a nohy. Vlak byl úplně plný, lidé seděli a stáli všude,“ vzpomíná.

Během cesty zjistily, že útoky už pokročily i směrem na západ. Na některých místech musely čekat, až přestane bombardování. Nakonec se jim ale podařilo dojet až do Lvova. „Byl při nás Bůh,“ komentuje paní Jelena. To už byly rozhodnuté odjet za hranice, do Česka za sestrou.

Měly jen batoh a pár základních věcí

Čekal je čtrnáctihodinový přechod ukrajinsko-polských hranic a pak další náročná cesta. S sebou měly obě jen batoh s pár základními věcmi. „Sestra říkala už dříve, abychom přijely. Já jsem ale nevěřila, že ta hrůza bude trvat dlouho, že nás přece ve 21. století nemohou bombardovat,“ kroutí hlavou.

Nejvíce znechucená je dezinformacemi, které se šíří mezi ruskou veřejností.

„Není to pravda, že se ve školách nebo školkách schovávali ukrajinští vojáci. Bombardovali obytné čtvrtě, kde byly jen normální domy, žádné vojenské budovy, žádné tanky, nic takového,“ zlobí se. „Viděla jsem, jak útočí na kolonu aut. Trefili i auto, kde bylo dítě.“

Momentálně paní Jelena chodí na brigády, hledá si práci a bydlení. Pomáhá jí sestra, která pracuje v liberecké Magně. „Chtěla se už vrátit, nějakým zázrakem se ale rozhodla, že zůstane,“ dodává. „Liberec nám připomíná Charkov. Je tu krásně, škoda, že tady nejsem za jiných okolností,“ uzavírá vyprávění.

We want to say thanks to the author of this write-up for this amazing content

Vydrela pt dn, pak ped bombami z Charkova uprchla do ech – iDNES.cz

Debatepost